Giuliana F. da Firenze sant. Al nome di G.

E legato un problema agiografico complesso, non ancora

totalmente risolto dalla critica. Il profilo che segue é quindi in parte provvisorie e condizionato dallo
stato attuale delle fonti.

I. Fonti
La menzione di G. Compare fin dai primi cataloghi sestematici di beati e beate dell´ordine
dei Servi di Mariea, ossia dal decennio 1485-1495. Per la ricostruzione della figura della
santa ha un valore insostituibile la duplice testimonianza letteraria di fra Paolo Attavanti
da Firenze (morti 1499). Essa si articola in un breve testo del Dialogus de origine Ordinis
(redatto verso il 1465) e in una legenda contenuta nella Paulina praedicabilis (incunabolo
stampato a Siean nel 1494). La sostanziale concordanza dei due documenti, distanziati fra
loro di circa trent´anni, rende credibile l´ipotesi (suffragata dall´abituale metodo dell
´autore) dell´esistenza di una fonte speciale relativa a G. Sin dalla meta del sec. XV. Il
minimo che si possa affermare é che l´Attavanti abbia fissato anteriore. Sinora peró
nessun documento d´archivio attesta la presenza di una G. Tra le donne in relazione coi
religiosi dell´Annunziata di Firenze dalla fine del sec. XIII al principio del XV. Difficile risulta
altresí qualsiasi precisazione cronologica sul conto della santa, perché l´unico elemento
indiretto che si possa ricavare dall´Attavanti é la parentela noc s. Alessio, uno dei sette
santi iniziatori dell= Ordine, morto nel 1310.
Il nucleo arcaico referito dall´Attavanti é stato ampliato successivamente nella storiografia
servitana, prima nel sec. XVI e poi agli inizi del XVII. In occasione del processo di
canonizzzazione (conclusosi nel 1737) esso ha ricevuto perfino l´appoggio di documenti
fittizi. Oggi non rimane che la prudente utilizzazione degli elementi raccolti in pieno
Quattrocento, ad un secolo forse dalla morte della santa.
II. Vita
Come G. Anche G. Si riconnette alle origini dell´Ordine, tramite la figura di s. Alessio. Non
é peró assodato che questi, chiamato dall´Attavanti suo „zio“, fosse della famiglia
Falconieri. Ě anzi probabile che su questo punto l´eventuale fonte primitiva sia stata
alterata per compiacere alla casata fiorentina, in stretti rapporti noc la comunitá di S.
Maria di Cafaggio (quindi Annunziata) dal tempo del mercante Chiarissimo Falconieri
(1264). L= Attavanti stesso non specifica nel „Dialogus“ la parentela di G., mentre lo fa per
l´altra unica beata menzionata: Giovanna Viselli da Cremona. Una gratuita precisazione
dei secc. XVI-XVII ha visto nel Chiarissimo un fratello di s.Alessio e il padre di G.
L´episodio decisivo della giovinezza di G., sui quindici anni (come nota la legenda
quattrocentesca), é la sua conversione, avvenuta alle parole di Alessio, un giorno che
questi predicava del qiudizio finále e di altre smili veritá dell´escatologia Cristiana. L
´improvvisa illuminazione oriento decisamente la fiovane a divenire un´esemplare
vergine evangelica, solo invaghita delle cose celesti. Tutta la sua esitenza si fondó cosí
sulla penitenza e sulla contemplazione, nell´orbita dell´incipiente Ordine dei Servi,
avviato appunto dal Alessio e dai suoi sei compagni nell´unico intento di disporsi assieme
e santamente al Paradiso. Unica tappa esteriore della vita di G. Fu la recezione dell´abito
dei Servi, ottenuto dopo tante insistenze press i genitori e sopratutto presso la Regina del
cielo.
L´abito era caratterizzato, per le „suore“ dal l´ampio „manto“ nero, che scendeva dalla
testa ai piedi ravvolgendo tutta la persona. Le „mantellate“ allora non ancora organizzate,
ma solo riunite dal fervore di una condotta piu devota e caritatevole, si raccoglievano
nella chiesa di Cafaggio alle porte di Firenze per la celebrazione die divini uffici. Questa
istituzione laicale, analoga a quelle degli altri Ordini mendicanti, era sorta presso i Servi
tra il 1250 e il 1275, diffondendosi ben presto in altri centri fuori di Firenze (a Pistoia la
 prima „ammantellata“ é del 1279) in parallelismo noc dei gruppi mashili. G. Non risulta
che iniziasse a Firenze questa specie di te ordine embrionale, ma divenne ugualmente
come si esprime l´Attavanti, un grande „capo“ morale di tutte le suore e le monache
dedicate al servizio della Vergine. Ella lascio infatti una fama non legata alla sua origine,
alla sua ricchezza o alla sua bellezza, ma solo alla sua verginitá perseverante e vittoriosa
di tutte le insidie. Tale da divenire „lei, semplice fanciulla, un lume di virtú anche per gli
uomini“ per lo zelo noc cui emuló Alessio.
La morte di G. é caratterizzata dal miracolo eucaristico, citato diffusamente nella Paulina.
Dopo aver chiesto invano (per timore del vomito) di poter ricevere lˇEucaristia, la santa
ottenne che almeno le si recasse il Cacremento per potřelo contemplare. Si tratttava di un
uso frequente negli ultimi secoli del Medioevo, previsto appunto per i malati di stomaco.
Quando il sacerdote le ebbe posato sul petto il Cormpo di Criso, G. „spir=o
soavissimamente e l´Ostia non la si trovó piú in alcun luongo“. La dat convenzionale della
morte é il 19. qiuqno 1341.

Giuliana F. da Firenze sv. Jméno G. E. je spojeno se složitým hagiografickým problémem, který dosud
nebyl kritiky zcela vyřešen. Následující přehled je proto částečně předběžný a podmíněný současným
stavem pramenů.

I. Zdroje
Zmínka o G. se objevuje v nejstarších systematických katalozích blahoslavených mužů a žen řádu
služebníků Marie, tj. z let 1485-1495. Pro rekonstrukci postavy světce má nezastupitelnou hodnotu
dvojí literární svědectví Fra Paola Attavantiho z Florencie (zemřel 1499). Skládá se z krátkého textu z
Dialogus de origine Ordinis (napsaného kolem roku 1465) a z legendy obsažené v Paulina praedicabilis
(inkunabulum vytištěné v Sieanu v roce 1494). Značná shoda obou dokumentů, které od sebe dělí asi
třicet let, dodává věrohodnost hypotéze (podpořené autorovou obvyklou metodou) o existenci
zvláštního pramene vztahujícího se ke G. od poloviny 15. století. Přinejmenším lze říci, že Attavanti
stanovil dřívější datum. Dosud však žádný archivní dokument nepotvrzuje přítomnost G. Mezi ženami
v souvislosti s řeholí Annunziata ve Florencii od konce 13. do počátku 15. století. Je také obtížné uvést
o světici nějaké chronologické údaje, protože jediným nepřímým prvkem, který lze z Avantavanti
odvodit, je její vztah ke svatému Alexiovi, jednomu ze sedmi světců iniciátorů řádu, který zemřel v
roce 1310. Archaické jádro, o němž mluví Attavanti, bylo později rozšířeno v servítské historiografii,
nejprve v 16. století a poté na počátku 17. století. Během kanonizačního procesu (ukončeného v roce
1737) se dokonce opíral o fiktivní dokumenty. Dnes se zachovaly pouze obezřetně použité prvky
shromážděné v polovině 15. století, snad sto let po světcově smrti.
II. Život
Stejně jako G. G. se i on prostřednictvím postavy svatého Alexia vrací k počátkům řádu. Není však
jisté, že tento, kterého Attavanti nazval svým "strýcem", pocházel z rodu Falconieriů. Naopak je
pravděpodobné, že v tomto bodě byl původní pramen pozměněn tak, aby vyhovoval florentské
rodině, která byla v úzkém vztahu s komunitou S. Maria di Cafaggio (tedy Annunziata) od dob kupce
Chiarissima Falconieriho (1264). Sám Attavanti v "Dialogu" příbuzenství G. neuvádí, zatímco u druhé
jediné zmíněné blahoslavené: Giovanny Viselli da Cremona tak činí. Bezdůvodné upřesnění 16.-17.
století vidělo v Chiarissimovi bratra svatého Alexia a otce G.
Rozhodující epizodou G. mládí je její obrácení v patnácti letech (jak uvádí legenda z 15. století), k
němuž došlo na Alexiova slova, když jednoho dne kázal o posledním soudu a dalších jemných
pravdách křesťanské eschatologie. Náhlé osvícení ji rozhodně nasměrovalo k tomu, aby se stala
příkladnou evangelickou pannou, zamilovanou pouze do nebeských věcí. Celá její existence byla
založena na pokání a rozjímání v kruhu nového řádu služebníků, který Alexis a jeho šest společníků
založili s jediným záměrem, aby se společně a svatě připravili na cestu do ráje. Jedinou vnější etapou v
G. životě bylo přijetí hábitu Služebníků, který získal po velkém naléhání rodičů a zejména Královny
nebes.
Šaty "jeptišek" se vyznačovaly velkým černým "pláštěm", který se svažoval od hlavy až k patě a
zahaloval celou osobu. "Pláště – jeptišky mantanelle", které v té době ještě nebyly organizované, ale
spojoval je pouze zápal pro zbožnější a dobročinnější chování, se shromáždily v kostele Cafaggio na
předměstí Florencie ke slavení bohoslužeb. Tato laická instituce, podobná ostatním žebravým řádům,
vznikla u servitů mezi lety 1250 a 1275 a brzy se rozšířila i do dalších center mimo Florencii (v Pistoii
se první "ammantellata" datuje do roku 1279) paralelně se zednářskými skupinami. G. Nezdá se, že by
ve Florencii založila takový zárodek řádu, ale stejně tak se stala, jak se vyjadřuje Ottavanti, velkou
morální "vůdkyní" všech jeptišek a sester zasvěcených službě Panně Marii. Ve skutečnosti po sobě
zanechala pověst, která nebyla spojena s jejím původem, bohatstvím nebo krásou, ale pouze s jejím
vytrvalým panenstvím, které zvítězilo nad všemi nástrahami. Stala se tak "ona, prostá dívka, světlem
ctnosti i pro muže", protože horlivě napodobovala Alexia.
G. smrt je charakterizována eucharistickým zázrakem, o němž se obšírně zmiňuje Paulína. Poté, co
marně žádala (ze strachu ze zvracení), aby jí bylo dovoleno přijmout Eucharistii, dosáhla světice toho,
že jí byla Svátost alespoň přinesena, aby o ní mohla rozjímat. V posledních staletích středověku to byl
častý zvyk pro lidi se žaludečními potížemi. Když jí kněz položil Corpus christum na prsa, G. "velmi tiše
vydechla a Hostie už nebyla nikde k nalezení". Obvyklé datum úmrtí je 19. června 1341.